Pravá noha je ta u hodin - z deníčku šéfa

Deset let jsem tam nestál.
Deset let jsem nestál na pódiích, která pro mě kdysi znamenala radost, život, lásku a endorfiny. A teď se tam mám znovu postavit. Že já neměl na krku krční límec, stejně jako v roce 2008 po té srážce s betonovým mostem, když jsem to Davidu Hufovi odkýval a slíbil, že do toho půjdu.

Už jdu na to. Spíš vybíhám schody. Je jich sice jen pár, ale tepovka je už na sto padesáti. Kde se to ve mně bere? Já, takový kliďas.
Výborně. Nezakopl jsem jako na zkoušce. První úspěch. Mám radost jako malé dítě. Vnitřně se uklidňuji. Mozek hlásí: Kluci už to mají za sebou.
Jak já jim teď závidím.
Teď je ještě přede mnou celých šest metrů, než dojdu k Mirkovi. Pak už nebude návratu zpět.
To bude fuška.
Přežiju to? letí mi hlavou.
Můj mozek však nečeká na odpověď a hned přihazuje dovětek: Přežiju to? Nebo mě odvezou v polovině lekce?

Letmo pohlédnu na Davida s urgentní prosbou v očích.
Davide, máš tu záchranku?
Z výrazu jeho obličeje okamžitě vyhodnocuji situaci a dělám si závěr.
V hlavě mi naskakuje: No to je ale vůl. On ji snad neobjednal, nebo co!

Vždyť to měl v požadavcích mého emailu ze dne 20. 8. 2015.
Chyba. Bylo to později. Bylo to, když jsme s klukama v hromadné korespondenci řešili Master Down Beat a Step Touch.
Tak tady asi umřu, letí mi před očima známá věta.
Ne. Rezolutně si říkám: Ne. Neumřu. Nemá záchranku, nebude se tedy kolabovat.
Tepovka klesá.
Hlavou mi ale hned běží další otázka. Mám zrychlit? Jít pomaleji? Nebo dokonce utíkat přes celé pódium?
Ne. To poslední rozhodně ne. To já přece nedělám. To by mě zabilo už na samotném začátku. Takhle plýtvat energií si nemohu dovolit. To bych si ty plíce našel na zemi ještě dřív než před cool downem. A to by nebylo to pravé ořechové.

Jdu tedy svižnou chůzí po pódiu a opakuji si naučenou větu: Pravá noha je ta u hodin. Pravá noha je ta u hodin. Pravá noha…
Došel jsem k Mirkovi. Druhé vítězství.
Teď ještě odpovědět na pár otázek.
Cože? Otázky? Jaké otázky mi včera na zkoušce pokládal?
Pátrám. Pátrám usilovně. Ale v makovici nic není.
Zcela jsem je zapomněl.
Stále vzpomínám.
Nic.
Temno.
Jirásek.

Začínám si přehrávat zkoušku. Před očima mi naskakuje včerejší obraz Mirka a jeho položených otázek. Nic. Jirásek byl opravdu dobrý romanopisec.
V mžiku mi v hlavě naskočí věta: „A teď se tě zeptám na pár otázek typu bla bla bla.“
Najednou jsem klidný. Neptal se na nic konkrétního.
Pár nanosekund nato mi ale v hlavě začne bzučet alarm.
Bože, on se neptal vůbec na nic.
Tepovka letí opět nahoru.
Neptal se, protože už vlastně nebyl čas. On nebyl čas?
No, teď bude. A bude ho hodně. Budu tady stát dost dlouho jako pako. Pako domácí, mužského rodu.
Hlavně ze mě na žádnou otázku nesmí vypadnout moje naučená věta: „Pravá noha je ta u hodin.“
To by byla ostuda.

Ne, neboj, nevyletí, hlásí mozek.
Uklidňuji se, že snad odpovím něco jiného. Sice jsem nebyl ženatý, ale nejsem blbý. Mám vystudovanou matematiku, tak to snad dám. Jen abych mu rozuměl.
Vypínám hruď, hážu si svoji bederku do lordózy a jsem připraven na všechno.
Mirek mě představuje a na plátně se spouští video z fotek.
Mně však stále v hlavě zní ta nejdůležitější informace na světě: Pravá noha je ta u hodin.

Stále dokola. Stejná smyčka.
Kde jsou hodiny?
Stojím někde jinde. Nevidím na ně. Panikařím. Musím se zorientovat. Musím se vzpamatovat. Hledám očima hodiny.
Najednou z ničeho nic zásek smyčky.
Ty bláho, já ho vůbec nevnímám.
Co říká? Stojím tu jak tvrdé Y. Hlavně že vím, že pravá noha je u hodin, ale kde jsou hodiny, to nevím.

Co já tady vlastně dělám? Co já tady vlastně chci dělat?
Choreografie. Ty vogo, co já tam vlastně nakonec z toho parkoviště dám?
Najednou zbystřím a zaslechnu Mirkův tázací tón.
Fíha. Mirek se asi na něco ptal.
Jsem v troubě. 220 stupňů a teplota stále stoupá.
Potím se. Potím se moc.
Cítím krůpěje potu na zádech, jak se dostávají na bedra.
Cítím tam potok. Co potok! Celá řeka Hudson.
Bože, jak já nesnáším, když se potím.
Proč jsem sem vůbec lezl?
Že já blb nezůstal doma.
Začínám se potit ještě víc. Co víc! Mega víc.
Slyším, jak se potím, a to mě dostává do ochranného módu. Zapínají se kontrolky a blikají na poplach.

Na co se mě ptal?
Sice jsem ho slyšel, ale nevnímal. A to je u mě divné. To já nedělám.
Prolítne mi hlavou: Jsem muž. Jsem mačotyp. Mám jen jeden šuplík. Nemám drátky. Nemám propojení v mozku.
Budu si muset nechat zopakovat otázku. Budu vypadat jako úplný trouba.
Vypnul jsem večer troubu?
Nenechal jsem ji zapnutou?
Vytáhl jsem ty šípky z trouby?
Ha. Mozek začíná pracovat normálně. Systém mozkových spojení obnoven.

Mirek chvilku čeká na moji odpověď. Pauza je pro nás oba nekonečná. Podívám se mezi lidi. Vidím jen jejich obrysy.
Co si teď asi myslí? Je úplně mimo? Co je to za cvoka?
K tomu mám úplně sucho v krku.
Nemohu polykat.
A já mám jako teď mluvit?
No ani náhodou. To asi nepůjde.

V tom okamžiku přepínám na svůj klasický modul. Prý podle jednoho amerického psychologa na ženské, drátkové spojení informací v mozku. Začínám zpracovávat informace dle standardních postupů.
Hledám, kam jsem si to jen uložil.
Kam jsem si to jen nahrál.
Spouštím poslední sekvenci.
Před očima vidím z dětských let velké ERKO.
Replay je přehrán.
Uff.

Začínám odpovídat na otázku. Pak už však nevnímám ty další, ale nějak na ně ze zálohy odpovídám.
Před očima mám tmu.
Tmu bez světla.
Ha. Světlo.
A zase mi hlavou prolétne jediná informace: Pravá noha je ta u hodin. Vlevo jsou tribuny.
Kde jsou, sakra, ty hodiny? 
Vidím rozbřesk před očima.
Vidím hodiny.
Jsem klidný.
Nikdo je ještě nesundal.
Padá mi kámen ze srdce.
Infarktové stavy se oddalují.

Hledám Mirka.
Mirek nikde.
Jsem na druhé straně pódia, než jsme stáli.
Aha. Jak jsem se sem dostal?
Neřeším to. Teď nestíhám.
Vidím Davida a kluky se zatnutými pěstmi, jako že mi drží palce.
No, spíš to chci vidět.
Nemám totiž brýle ani čočky.
Takže na dálku je sice vidím, ale detaily mi unikají.
Je to jedno. Hlavně že mi hlavou dál běží moje smyčka.
A už vím. Dokonce je zase vidím.
Ty moje hodiny.

Tepovka klesá. Začínají se tvořit i sliny. 
Mám neskutečnou radost.
Budu moci mluvit.
Snad to nezvořu.
Snad uslyším hudbu.
No to by byl nástup.
To by byl trapas s tou hudbou.
Tepovka letí opět nahoru.
Kdyby něco, musím najít výmluvu.
Hledám.
Tedy mozek hledá.
Drátky jedou naplno.
Hurá, mám ji.

Ještě že se to dá svést na odposlechy.
Úleva. Srdce zpomaluje.
Vzápětí ale tepovka letí exponenciálně vzhůru.
Jsem jako na horské dráze. Jednou nahoru, jednou dolů.
Jdu na to.
Už budu muset začít.
Není odkladu.
Bojím se.

V první řadě zahlédnu Mariku a Milenu.
Ve druhé nebo třetí řadě i Lenku.
Bože, já vidím!
Vidím jako rys!
Asi budu muset jít k očnímu, že by mi ubral dioptrie.
To by koukal, jak cvičení a masáže očí pomáhají. 
Teď však koukám do davu.
Hledám konec.

Kde ten konec je?
Nevidím ho.
Nevadí.
Nemusím přece vidět přes čtyřicet metrů.
Nejsem sokol.
Pokynu našemu skvělému DJ.
A on začíná hrát...