Krev, kakajíčko a hrdinství na Karláku - z deníčku šéfa

„U mě nic nového,“ hlásím. „A co u vás?“

Moje oblíbená sestra už šla do důchodu, takže teď musím navazovat vztahy s mladší generací. Budu tam přece chodit ještě minimálně patnáct let, než mě vyřadí. Snad stihnu osmdesátku. Teď nemyslím věk, ale počet odběrů. Abych si tu plaketu mohl jednou odnést do hrobu.
Smích. Tedy ne váš. Asi jen můj.

Sotva se řítím na židli, abych vypsal papíry, už mě volají do ordinace na první malý odběr. V čekárně se mezitím ozve mužský hlas na plné koule: „Já mám tolik destiček, že bych mohl rozdávat!“
Aha, říkám si. Tady si někdo měří pindíka.
Starší muž a stále soutěží. To je zase testosteronové klima. Nebo spíš mužské klimakterium. Na tváři se mi objeví úsměv. Je vtipný. Dost hlučný, ale vtipný. Myslím ten muž, ne ten úsměv. 
„Však je tu kvůli destičkám,“ pronese suše sestřička, „tak jich musí mít dost.“
Ze mě okamžitě vyletí: „Jen ho nechte. On si jen poměřuje pindíka.“
Holky v ordinaci se začnou smát. Dost nahlas. Smějeme se všichni. Sluší jim to. Jak jinak. Ordinace plná sympatických sestřiček. Radost pohledět.

Tlak, teplota, rosný bod — všechno v cajku. Píchají mě do pravé ruky, protože levou budu ještě potřebovat. Jdu totiž, jak jinak, do práce. My OSVČ volno nikdy nemáme. A já jsem za to vlastně rád. Práce mě naplňuje. Úča až za hrob.
Do toho se opět hlásí muž s destičkovým podnikem a křičí na celou ordinaci. Vychází doktorka a sejme ho hned od dveří: „Pane, nejsme na lesích.“
Holka se vyzná. Je rázná. A to je dobře. 
Chlápek okamžitě zmlkne. Najednou šeptá. Boží změna. Je klid.

Pak jdu k doktorce. Další kontrola informací a tlaku. Všechno v normě. Tedy až na třetí pokus. Jsem asi nabitý pozitivními ionty, nebo co, protože elektronika si se mnou nerozumí. Tep je dost nízký. Kouknu na displej a oči mám skoro až u něj.
Číslo hlásí 46.
Hlavou mi proběhne: klesá mi normální tep. Umírám.
Pak se uklidním, protože mi dojde, že číslo 4 ve skutečnosti vypadá jako 6. Aha. Oční bude potřeba. No nic, Dane, o prázdninách to po těch osmadvaceti letech prověříš.

Od doktorky letím na registraci.
„Potřebujete omluvenku?“ ptá se sestřička.
Je nová, takže neví. Chápu. Respektuji.
Vidí ale, že měním barvu, takže už se dál neptá a podává mi papíry k odběru. S úsměvem se loučíme.

Dělám si kakajíčko. To musí být. To je prostě rituál. Zmáčknu čudlík na automatu a v tu chvíli vidím slečnu, jak si pokládá kabelku na zem. A začíná se pomalu klátit.
Ha!
Hlavou mi okamžitě proletí: akce nutná.
Vystartuji od automatu jako namydlený blesk a už ji chytám. Jenže z druhé strany je u ní mladík hubený jak lunt, také ve střehu, také v roli záchranáře. Má ale trochu jinou strategii než já.
Já ji chci položit na zem a zvednout nohy. Přesněji dolní končetiny.
On ji na zem pokládat nechce. Přece ji nepoloží na zem! Takže ji tlačí směrem k sedačce.
A začíná boj.

Já tlačím dolů. On tlačí nahoru. Koukáme na sebe jako největší soupeři při přetahování lana ve školce. Vražedný pohled. Ticho. Já se slečnou dolů, on s ní nahoru.
Samozřejmě se ve mně ozve pralesní síla předků a zatlačím víc.
„Dolů,“ procedím mezi zuby.
On odolává. Neříká nic. Propichuji ho pohledem. V mé hlavě už je dávno mrtvý, ale on stále bojuje.
Z dálky se ozve jasný povel: „Dolů na zem!“
„Však jo!“ vyhrknu já.
„Aha,“ pochopí konečně on.
Uff. Slečna je dole.

Během pár vteřin je u nás celý ansámbl ÚHKT. Sestry, doktoři, možná i uklízečka. Rozjíždí se záchranná akce.
Slečna se probírá, zamrká a slabě pronese: „To se mi někdy stává.“
Mě by kleplo. Když ví, že se jí to děje, tak proč chvíli neleží po odběru?, letí mi hlavou.
Chce hned vstát, že půjde.
„Zůstaňte ležet,“ řekne doktorka rázně. „Teď nikam nepůjdete.“
Doktorka šílí. Uklidňuje ji, měří tlak a celkově dává jasně najevo, že tady se nebude vstávat jen proto, že si to omdlelá slečna usmyslela. Nakonec si dá říct a chvíli leží.

Já jdu na odběr.
Jdu odpustit. Při odpuštění si říkám, že už se snad nic nestane.
Ha.
Nová sestra.
To zase bude odběr ze stehna, jako posledně. Ale to je příběh na jindy.
Vpich dobrý. Teče to. Dávám palec nahoru.
Ach, ta moje ukvapenost.

Při 236 mililitrech se přístroj zastaví. Hlásí, že už má dost. Má plno. Pípá jak splašený. Sestra je hned u mě a diví se stejně jako já.
Nastává hra s tlačítky. Play, stop, pauza, play, stop, pauza. Restartovat to asi nemůže, takže bych postupoval nejspíš úplně stejně.
Za chvíli jsou u mě sestřičky dvě. Mačkají tlačítka přes sebe. Asi hrají nějakou střílečku. Chvíli to trvá, ale strategie „kdo vymačká spuštění“ nakonec funguje. Opět mohu pumpovat.
Hotovo. 450 mililitrů. Jdu.

V předsálí ale nikde nevidím omdlelou slečnu. Jen kabelka.
Chytám paniku.
Probouzí se ve mně záchranář ochranář. Oči jedou po místnosti. Kalibruji. Sherlock Holmes by koukal, co umím s očima a jakou rychlost dokážu vyvinout. I když vlastně k ničemu, protože místo šestky vidím čtyřku. Ale slečnu bych snad nepřehlédl.
Dávám si čaj. Vyčkávám v pohotovosti zasáhnout.
A pak ji vidím. Už jde. Byla na toaletě.

Tep se mi zklidňuje. Dávám si rohlík a čaj. Kakajíčko už mám dopité.
Akce odběr u konce.
Dnes za třicet minut se vším všudy.
Pádím, kam jinam než do studia. Další klient už bude na značkách.
Hezké ráno.