Glosa IQ Bossa – ŠKOLA – 12. díl: Sklon písma
... září je už za mnou, první měsíc školy je fuč, někdo by říkal už jen devět měsíců a jsou prázdniny, já to mám bohudíky naopak, jsem smutný, že už jen devět měsíců, škola mě baví a chodím tam rád, jsem asi divné dítě, nevadí, jsem asi Marťan...
... jsem vždy řádně připraven, všechny domácí úkoly mám, pořád se hlásím, nejsem ale šprt - jak říkával brácha: "Někdy i když to víš, dělej, že to nevíš", samozřejmě dávám na jeho rady a někdy dělám mrtvého brouka, hlavně v matice, v hudební výchově dělat mrtvého brouka vůbec nemusím, tam opravdu ani vynikat nemohu, hudební sluch je znát...
... psaní je boží, i když mám svého lenocha a písmenka mám stejně velká díky naší Babi, tak mi stále bohužel nejde sklon písma, máma s tátou rýsují čáry pro sklon písmenek na lenocha, do písanek, prostě všude, mně to stále nejde, nejde mi teď vůbec nic, trhám sice popsané papíry na drobné kousky, díky čemuž by mě určitě hned mohly zaměstnat závody na recyklaci papíru, ale vzdávat to nebudu, nejsem ten typ...
... vazbu písmen a jejich sklon trénujeme doma s mámou, s tátou, i brácha mi to vysvětluje, ale pořád to nějak nejde, natáčíme sešit, což se nemá - nic - natáčím se já - zase nic - snažím se, chci to mít hezké, abych mohl skončit konečně s obyčejnou tužkou a přejít na parádní inkoustové pero, co mám v pouzdře, bohužel se mohu zatím na něj jen tak prosebně koukat jak Columbus, co vyhlížel břehy Indie a přát si, už aby to bylo...
... jsem z toho už na palici, stále to zkouším, trénuji, píši všude, už i venku na chodníku, v autobuse na sklo, a stále nic, i když někdy je to lepší a někdy zase horší, nevím, proč to tak je, když jsem trénoval před první třídou čáry, tak to bylo všechno v pohodě, uměl jsem ten správný sklon, byly rovné, bylo to bez problému, zato teď ta písmenka - hroutí se mi svět před očima, nebudu moci dělat učitele, co budu dělat, horníka dělat nechci, nechci vstávat ve čtyři a v šest už rubat...
... v tom přichází naše Babi, blýská se na lepší časy, věřím, že opět něco vymyslí a já nebudu muset fárat do dolu, ona opět nezklamala, přichází úleva, chopí se situace - musí - neboť mě musí hlavně ochránit jako své nejmladší vnouče před mým tátou, který zuří, už na to nemá nervy, máma je zatím ještě v klidu, neb ví, že učený z nebe nespadl a že to s Babi dají do pořádku, no i když jsem prý Marťan...
... před každým psaním přijde Babiččina motorická rozcvička, tu už znám, je pořád stejná už od tří let, rameno, předloktí zápěstí a pak přijdou na radu prsty, je ro sice lepší, ale není to stále ono, a teď to teprve přijde, moje výhra...
... Babi si vzala kružítko do ruky, vím, co teď přijde, bude rýsovat květinky a já je budu muset vybarvovat pastelkami, připadám si jak prcek ve školce, skoro začínám natahovat, že nejsem, ale přišla změna, změna mého života, kružítko mi podává, já ho držím, jsem úplně u vytržení, já budu dělat květinky, není možná, Babi se asi pomátla, já a rýsovat, já a pracovat s kružítkem?! začínám, úsměv od ucha k uchu, jazyk venku a bez dechu...
... nezdá se mi to, mám fakt kružítko v ruce, nevnímám, neslyším, jen jedu jak drak v ostré pětiletce, po chvíli se musím nadechnout a znova pod vodu s kružítkem, udělám to několikrát a pak slyším v dálce naší Babi, "má blízko loket a rameno staví dovnitř, proto mu to nejde", nechápu to, co říká, je mi to jedno, mám své kružítko, žádné umělohmotné, mám to opravdové kružítko z rýsovací sady mého dědečka...
... loket byl tím klíčem pro sklon mého písma, nechápal jsem, jak na to Babi přišla, ale teď už to vím, jak to odhalila...
... díky Babi za květinky, kterými jsi mě naučila psát, ve škole jsem se totiž nemohl roztahovat, a tak díky mému omezení lopatky na hrudním koši jsem nemohl mít dobře postavenou celou paži spolu s ruku pro sklon písma a o tom zase někdy příště...
