Glosa IQ Bossa – ŠKOLA – 13. díl: Sezení na koberci

... použiji vyprávěcí schopnosti mého bratra, on už od mala byl neuvěřitelný pohádkář, jeho sloh mu záviděli snad všichni kluci kolem baráku, dokázal všechno tak barvitě vyprávět, že i naše Babi ráda poslouchala jeho pohádky, které mi vyprávěl, sem tam něco přidal, zase někde něco ubral, sem tam si i něco poradně vymyslel, ale stále se držel faktu...

... příchod do školy už se blížil, plný svých zážitku jsem to nevydržel a začal to už v šatně klukům vyprávět, všichni byli v údivu, přesně jsem postupoval jako brácha ve vyprávění, ale nestačil jsem to dopovědět, neb začalo zvonit...

... začalo vyučování a v rychlé desetiminutovce jsme říkávali každé pondělí své zážitky z víkendu, co se nám přihodilo, stalo, čeho jsme byli svědky, Boženka vždy jen poslouchala, nemohli jsme mluvit všichni, neb jsme na to neměli čas, jen vždy vybraní a další týden zase jiní, deset minut je deset minut, ani o minutu déle, na přesnost si Boženka potrpěla...

... sedíme na lavicích, nohy nám dolu volně visí, nechápu, proč tak můžeme sedět, ale je to fajn, nemáme žádný koberec vzadu ve třídě, nemáme na něj ani prostor, jednak je nás jak much a jednak - Boženka by nás nikdy nenechala sedět na zemi na koberci kvůli našim zádům, je to výjimečná situace sedět na lavici, jinak nás za to tepe...

... proč tak můžeme sedět mi došlo, až když jsem začal učit pohyb, správné nastavení zad je u dítěte to nejdůležitější pávě v tom našem věku prvňáčka, a to dovolí židle nebo lavice, která je mnohem těžší pro udržení správného nastavení zad než samotná židle s pravým úhlem, ale to už víme...

... sezení na koberci je fajn, ale pokud dítě nemá správně postavené kyčelní klouby, dost si zadělává na budoucí bolesti zad, proto když koberec, tak vždy napřímená záda a něco malého pod zadkem...

... chci mluvit, ale asi na mne nezbude čas, jsem jak na trní, začínám být tak trošku nervózní, že nedostanu slovo, až si z toho začnu kousat ret, nevadí, dořeknu to klukům o přestávce, stále se však ošívám a koušu do rtu, až ho prokousnu, v tom mne soudružka učitelka vyvolala, průšvih, nemyslím na nic jiného než na ranní zážitek, vůbec nevnímám, nedával jsem pozor, to zase bude, nevnímám, co se děje kolem mne, nevnímám, že mi teče krev z pusy...

... krev teče a teče a já furt nic, jsem mimo, to víte Marťan, pak mne Pavlínka shazuje z lavice, kde jsme ten den seděli při vyprávění a bere mne za ruku a vede k umyvadlu, nechápu, co se děje, až když jsem se v zrcadle viděl, pochopil jsem...

... no, trochu krve, říkám si, není modrá, škoda, ale někteří spolužáci to úplně nerozchodili, najednou někteří padají ze židlí, kam je Boženka ještě stačila posadit, někteří padají z lavic - ti, co si nestihli přesednout, najednou se válejí na zemi, nevím, zda se smějí nebo co se jako děje, když se tak někteří třepetají - asi vidí poprvé krev, kapky krve, kaluž krve, stále krvácím, nejde to zastavit, omdlévají další silnější nátury, ještě, že já a Pája jsme v klidu, Boženka naštěstí taky...

... krev přestává téct, třída se pomalu probírá z šoku, který jsem jí přivodil svoji nečekanou příhodou, ani jsem nemusel nic přibarvovat ani ubírat, kam se hrabe čmoudící autobus, spolužáci vidí trochu krve a mají zážitek do další mé povedené akce, ale to až příště...