Glosa IQ Bossa – ŠKOLA – 8. díl
... do školy jsem se těšil už asi dva roky před tím, než jsem nastoupil, hrával jsem si s plyšákama, co dostávala máma k ukončení školní docházky od svých žáků - bylo skvělé si s nimi hrát, neb asi dva byly větší než já sám, a tak jsem s nimi i zápasil v rámci těláku, když jsem si hrával s nimi na školu...
... ten tělák byl nápad naší Babi, vždycky milovala pohyb, já chtěl učit jen matiku a pak češtinu, nechápu, proč já a češtinu, když jsem v ní tak plaval celou školní docházku, asi jsem se pomátl nebo jsem si vymyslel svoje pravidla a takovou jinou gramatiku...
... ten tělák naší Babi byl prima, cvičila se mnou a s plyšákama a tak jsem musel predcvičovat, už tehdy - to muselo být komické, "Cvičme v rytmu" ještě nebylo, a tak jsem lovil cviky z pohybovek ze školky - špičky, paty, opičák, strom, kočka, pes, slon, mám sloní paměť, a tak cviky byly pro mne hračkou a ještě k tomu jsem cvičil s naší Babi od mala...
... když jsem učil, měl jsem nejen tabuli, ale i žákovské knížky, které mi udělala Babi, dával jsem i známky, žádná razítka, jako jsem teď dostával já ve škole za domácí ukoly, za to, že jsem něco udělal dobře - motivace zatím u mne byla tentam - chtěl jsem nosit domů jedničky, jak brácha, no vlastně brácha je moc neměl, sorry brácho, ale jo, něco někdy přinesl, to bych mu zase křivdil...
...Nechtěl jsem razítka v podobě motýla, berusky, autíčka a certika - to bylo skvěle razítko, vypadalo nejlépe, ale asi víte co znamenalo, a tak pro zlepšení me motivace nastoupila máma - pamatuji si, jak se mnou sedí u stolu a děláme nějaká písmenka a vysvetlujeme mi proč máme zatím razítka a ne známky a co to znamená a proč je tomu tak...
... byl jsem v sedmém nebi, když mi to vysvětlila a já to pochopil, musel jsem být asi geniální dítě, nebo co?, avšak dnes jsem někdy spíše na druhé straně škály - nevadí - když je to jen občas, ale to nikomu neříkejte...
... k tomu všemu mi máma vysvětlila, že známky nejsou nic jiného, než ocenění mé práce, mých znalostí a dovedností a taky mého umu, v něčem budu vynikat - nevím sice v čem, ale věřil jsem ji - a v něčem zase ne, někdy dostanu jedničku, někdy zase kouli...
... vysvětlovala, že je to stejné jako v životě, něco mi půjde a budu v tom vynikat a bude mne to bavit a v něčem zase ne, ale to že mi to nepůjde, neznamená, že to nebudu muset dělat a že se to nebudu muset naučit a rovnou padl, jak jinak, její příklad - rozsvítilo se mi v hlavě i to poslední neurospojení a vytvořila se vazba, která trvá až do dnes, si myslím...
... nikdy po nás máma s bráchou nekričela, nikdy nás nebila, nikdy jsme nedostávali tresty, když ta koule nebo čtverec přišla a že jich bylo, co bracha?...
... učení u nás doma byla zábava, v klidu si s náma vždycky sedla nebo šla ven a už jsme jeli, už jsme procvičovali, třeba i za chůze, při sportu, při čemkoli jsme dřeli, četli, psali, počítali, doplňovali, přepisovali, aby nás to naučila a pomohla nám to zvládnou...
...když to nešlo, tak vymyslela něco jiného, jak nás to naučit - stále jsme byli v pohybu, někdy na zadku na židli a někdy zase na skříni, pořád jsme něco hráli a tím se učili, nebyl to takový drill, že by nad náma stála a klepala prstem do stolu, jak úča v nějakém seriálu, vždy to bylo skvělé...
...moc Ti za to mami s bráchou děkujeme...
