Daniel Muller - představení učitele pilates

Jak jsi se ke sportu jako takovému dostal?

Již od narození to bylo se mnou dosti komplikované. Lékaři mi diagnostikovali lehkou skoliózu a tak rádoby cvičení se stalo pro mne denní rutinou. Nepředepsali mi žádné speciální cviky, jen jsem se prostě musel stále pohybovat. Tím pádem jsem cvičil celé tělo a hlavně záda. V dětství jsem nepozoroval nějaké omezení, jen kotoul jsem dělal malinko do strany a výmyk na klepáči mi dělal problém. Ale jinak žádné omezení, že bych nesměl dělat válení sudů, nebo hrát míčové hry. Pak přišla sportovní škola se specializací plavání. Což byla asi ta nejlepší volba pro moje záda. Sice plavecký způsob, ve kterém jsem dosahoval na přední místa v celorepublikovém mistrovství, nebyl ideální, ale všestranná, sportovní příprava byla skvělá. Vždycky jsem nenáviděl běhání, to mi dělalo obrovský problém. A o motýlku nemluvně. Uplavat 200 m motýlem bylo pro mne představitelný problém. Teď již chápu, díky své specializaci, proč mi nešel motýlek ani ten běh. Proč mi nešlo plavání s monoploutví, když jsem chtěl pokračovat ve sportování.  Skolióza byla hlavní příčinou, proč to nešlo. Bylo to kvůli hrudní páteři a levému rameni. Už vím jak na to, škoda jen, že to v té době nevěděl můj trenér. Určitě bych dneska byl někde jinde. Ale na druhou stranu, bych se tolik nezajímal o páteř a funkčně zdravotní cvičení. A netvrdil bych, že pravidelným cvičením se mi to neustále zlepšuje.Na gymnáziu ve vyšších ročnících, kdy jsem skončil s plaváním, se projevovaly první příznaky bolesti zad. Tedy spíše jen beder. Jako bývalému prsaři nikdo neřekl, co mám cvičit, aby to přestalo. A tak jsem začal cvičit aerobik, step a všechny možné styly a směry aerobiku. Bolesti byly ještě větší, a čím více jsem posiloval břišní svalstvo podle staré metodiky s podsazením pánve, tím mi bylo ještě hůře. Stále mi říkávali, máš slabí břicho, máš slabé břicho. A tak jsem posiloval a posiloval v podsazení. Až bolesti byly tak velké, že jsem po hodině musel stát minimálně třicet minut ve sprše, abych to pak rozchodil. Ale to už jsem byl na vysoké. Až v Praze jsem se začal věnovat více komerčnímu, zdravotnímu cvičení a hlavně Pilates, který mi otevřel oči. Jak to s tou pánví vůbec bylo a mělo být při cvičení. Od té doby mne záda vůbec nebolí. Mnoho mých kamarádů a kolegů z branže, kteří mne neviděli 10 let, se diví, kde mám ten vysazený zadek. Kde je tan kačer Donald. Bolesti zad už nemám a jsem za to rád. Snad jen když si po operaci slepého střeva nebo při výskoku z bazénu rozrazím hlavu o betonový most a musím si lehnout na pár měsíců do postele a k počítači. Hned v daném období bez pohybu si zkouším prožít pocity normálního klienta, který ke mně přijde, když se nemůže hýbat. Když ho bolí záda.

Proč ses rozhodl, že začneš vést komerční skupinové lekce?

Kdysi dávno mne moje spolužačka přesvědčila, ať s ní jdu na stepy. Nechtěla totiž chodit sama. A tak jsem nastoupil na lekci odhodlán a nepokořen. Myslel jsem si, že to bude úplná brnkačka. Byla, ale ne pro mne. Chytal jsem akorát směry a kroky šly zcela mimo mne. Sem tam jsem se i trefil, takže si dokážete představit moji radost. V duchu jsem si říkal: „Přece nejsem takové nemehlo“, a ty roky dlouholeté sportovní dřiny přece někde musí být vidět. Ano. Byly by vidět, kdyby se cvičilo ve vodě. Jako závodní plavec byla pro mne voda druhým domovem, ale v tělocvičně ani kapka vody nebyla. Byla pode mnou jen kaluž potu. Teklo to ze mne proudem.Zážitky z mé první lekce byly opravdu velkolepé. Hlavně pro instruktorku a spolu cvičící. Ale nevzdal jsem to. Chtěl jsem jednou stát i na té druhé straně. A tak jsem začal pracovat, dost tvrdě. Několik hodin týdně, klidně i dvě hodiny po sobě. Jó to byla jiná cena, než je teď. Pan Palečka v Ostravě si účtoval po zdražení 40 Kč za lekci cvičení a na permanentku to bylo ještě míň. Takže co jsem si vydělal na brigádě jako trenér plavání dětí od pěti let a dospělých, tak jsem zase rovnou utratil – zainventoval.Zprvu jsem se málo kdy chytil, ale hlavní pro mne byly směry. Abych nepřekážel a abych nedostal do břicha. Při mé výšce, to byla samá rána loktem od mých sousedek. Samá ruka samá noha, koordinace při hudbě trošku jiná než u všech ostatních. Ale pak asi tak za měsíc a půl přišla změna - najednou z ničeho nic mi ženy dávaly vybrat si i místo v předních řadách a já musel začít makat ještě více. Najednou jsem byl u dveří a to v té době bylo postavení. Dodnes si myslím, že to bylo možná jen kvůli tomu, abych nikomu nepřekážel ve výhledu a taky pod nohama.Každý totiž kolem dveří musel projít, takže vás viděl, jak tam makáte. Jak se potíte a přitom se smějete a radujete se z úplně banálního pohybu. Procházeli tam i okolo do posilovny i ti rádoby svalovci, kteří nechápali, co dělá na lekci aerobiku chlap. Jejich přesvědčování o výborném kardiovaskulárním tréninku nebralo konce. Nikdy jsem to nechápal, proč to tolik odsuzují – „Aerobik je pro ženské, my musíme mít činky, to je pro chlapy.“, pořád opakovali. Ale já se nedal. Až jednou, když prohráli sázku, jsem pochopil, proč raději mají silácké řeči a nechtějí zkusit něco jiného. I když byli jen na lekci klasického posilování, kde moc té choreografie nebývalo, byla jejich koordinace pohybů opravdovým zážitkem. Ne jako to bylo u mne, samá ruka, samá noha. Ale to nebyla žádná ruka, žádna noha. Jen tam stáli a potili se. Udělali pár výpadů v tempu, párkrát natáhli tubes a my málem voli rychlou.  Od té doby už nikdo nebral ten aerobik na lehkou váhu.A na tom základě jsem se rozhodl, že bych to chtěl zkusit jako lektor. Zajímala mne ta práce. Práce s lidmi a hlavně práce s tělem. Když sem dělal trenéra dětí, tak jsem viděl hodně velké rozdíly v přístupu rodičů ke sportu. Což se odráželo právě i u těch dětí. Vždy byl sport moji součástí, a tak jsem to bral i jako další výzvu, jak změnit nesportovcům pohled na sportovní aktivitu. Aerobik byl v té době pro mne takový komerční, rekreační sport, který může dělat každý. Nicméně i jako studentovy ekonomie mi bylo jasné, že pokud budu alespoň dobrý jako moje první instruktorky, tak mi to i pomůže vrátit investice. Ale na to jsem prvně nemyslel. To bylo, až když jsem začal podnikat v roce 1998. Hlavně to byla a dodnes je práce, která se mi stala koníčkem. Nebo spíše koníček, který se stal mojí prací.

Obsáhlý rozhovor naleznete také na http://www.aerobicstyl.cz/magazin/clanek/rozhovor-instruktor-daniel-muller/