Fitness je krásný obor. Ale i v něm se dá vyhořet!
Fitness je krásný obor, ale i v něm se dá vyhořet. Článek ukazuje, proč je důležité mluvit o energii, hranicích, hodnotě vlastní práce a péči o sebe stejně vážně jako o technice cvičení nebo vedení klienta.
Fitness a pohybový obor na první pohled působí jako práce plná energie, radosti, pohybu a kontaktu s lidmi. A často to tak opravdu je. Instruktor nebo trenér má možnost předávat klientům něco, co sám miluje, pomáhat jim cítit se lépe, zlepšovat jejich kondici, držení těla, sílu, pohyblivost i vztah k vlastnímu tělu.
Když se z radosti stane profese
Právě proto mnoho lidí vstupuje do tohoto oboru s velkým nadšením. Cvičení je baví, chtějí se mu věnovat naplno a postupně z něj udělat svoji profesi. Jenže práce trenéra nebo instruktora není jen o tom, že si člověk zacvičí, a ještě za to dostane zaplaceno. Ve skutečnosti jde o velmi náročnou profesi, která stojí na neustálé práci s lidmi, energií, odpovědností a výkonem. Během lekce nebo osobního tréninku musí být instruktor či trenér stoprocentně přítomný. Nemůže si na chvíli odpočinout, „dát nohy nahoru“ nebo vypnout pozornost. Vede klienty, opravuje, vysvětluje, motivuje, reaguje na jejich potřeby a zároveň sleduje bezpečnost, techniku, kvalitu pohybu i atmosféru celé lekce. K tomu se přidává vlastní vzdělávání, příprava lekcí, administrativa, budování klientely, cenotvorba, osobní prezentace a někdy i nejistota příjmů.
Když už není z čeho rozdávat
Pracovní vyhoření si ve fitness oboru mnoho lidí vůbec nepřipouští. Často mu nevěří ani klienti, protože zvenku vidí hlavně úsměv, pohyb, motivaci a dobře vedenou lekci. Opak je ale pravdou. Vyhoření většinou nepřichází najednou a neobjeví se ze dne na den. Často začíná nenápadně — únavou, ztrátou radosti, pocitem, že už člověk nemá z čeho rozdávat, nebo tím, že práce, která dříve těšila, začne působit jako povinnost.
Postupem času může přibývat podrážděnost, vnitřní tlak, ztráta motivace, nechuť tvořit nové lekce, pocit stereotypu nebo dojem, že člověk funguje jen ze setrvačnosti. Klienti stále očekávají podporu a profesionální výkon, ale uvnitř už může být únava, prázdno a pochybnosti, zda má celá práce ještě smysl.
Vyhoření v pohybovém oboru může souviset i s tím, že se od trenéra nebo instruktora často očekává neustálá výkonnost. Má být stále ve formě, motivující, dostupný, pozitivní a připravený pomáhat druhým. Pokud si k tomu neumí nastavit hranice, cenu své práce, odpočinek a vlastní profesní směr, může se i velmi krásná práce stát dlouhodobě vyčerpávající.
„Profesionál v pohybovém oboru není ten, kdo zvládne odučit co nejvíce lekcí za každou cenu. Je to člověk, který umí pracovat kvalitně, s respektem ke klientům i k sobě. Ví, že jeho práce má hodnotu, a dokáže ji nabídnout tak, aby byla přínosná pro klienta, ale zároveň dlouhodobě únosná pro něj samotného,“ říká Daniel Müller
Mluvit o vyhoření je součást profesionality
Právě proto je důležité o pracovním vyhoření ve fitness a pohybovém oboru mluvit. Ne proto, abychom někoho strašili, ale proto, abychom se naučili pracovat profesionálně, zdravě a dlouhodobě udržitelně. Dobrý trenér nebo instruktor nepotřebuje jen zásobník cviků a schopnost vést klienta. Potřebuje také znát hodnotu své práce, rozumně plánovat svůj čas, chránit vlastní energii a vědět, kdy je potřeba zpomalit. Důležité je také nebýt na svou práci sám — mít možnost sdílet zkušenosti s kolegy, probrat pracovní situace, inspirovat se a někdy si jednoduše lidsky popovídat o tom, co profese přináší.
Daniel dále dodává: „Zažil jsem mnoho skvělých trenérů a instruktorů, kteří svoji práci milovali, ale postupně je začala vyčerpávat. Covid-19 to u řady z nich ještě více ukázal, protože náš obor prošel obrovskou změnou. Nestačí jen dobře vypadat, dobře cvičit a dobře učit. Je potřeba umět pečovat také o sebe, chránit svou energii, nastavovat si hranice, dál se vzdělávat a sdílet zkušenosti s kolegy. Jen tak může být fitness obor pro každého instruktora či trenéra dlouhodobě krásný, smysluplný a udržitelný.“
